Zdravíčko, 

u minulého článku jsem se litovala nad tím, jak nikdo nečte mé "dlouhé" články. A v komentářích se mnou pár z vás souhlasilo. Což mě neskutečně motivovalo k dalšímu mučivému článku, který nikdo nepřečte protože bude moc DLOUHÝ a asi dnes někoho vytočím. Ale to je v pohodě, moje názory často někoho vykolejí tak, že se nakonec neupřímně omluvím, jen aby byl klid a nezačala třetí světová (jsem mírumilovný člověk).

Tentokrát jsem se inspirovala životopisným filmem u které ho by  mě zajímala i kniha. Film se jmenuje Wild (doporučuji i přečíst o čem film je, lépe pochopíte článek).

Je to nedávno, co mamka přijela s podivným výrazem ve tváři z práce. Koukla se na mě a řekla mi, že v rádiu mluvili o nejvlivnějších lidech z Česka. Na osmém místě je prý 15-ti letá holka, co natáčí videa na youtube. Když jsem s pohrdáním řekla jméno: Teri Blitzen,  mamka potvrdila, že je to ona.

(Abych to vysvětlila...je to nejvíc nesympatický, rozmazlený a nafoukaný člověk, kterého jsem kdy zaznamenala a ani není vtipná, aby těm videím dala alespoň něco=jen můj názor, nesuďte mě. Držím se tohoto názoru od začátku její "kariéry". A nevím, zda to tak je, jen tak působí ve všech jejích videí a nevěřila bych, kdyby byla ve skutečnosti jiná).

Ale zpět k tématu. Mamka měla opravdu zájem vidět ten 15-ti letý "zázrak" Teri. Takže jsem s nechutí zapnula počítač a najela na první video, co mi přišlo pod ruku. Po 2 minutách mamka oznámila, že se na to nemůže koukat, ať to vypnu. Chvilku bylo ticho a jen jsme se na sebe dívali. Nakonec jsme se shodli, že je neskutečný, čím se nechají lidi strhnout a že je to velmi primitivní. Prostě Teri nám opravdu nesedla po žádné stránce, možná jen to, že je docela hezká holka (škoda, že taková pipka).

Svět je krutý. My ho děláme krutým, naše společnost je krutá. Každým rokem se kolem mě objevuje stále více lidí, kteří trpí skličujícími pocity....depresemi. 

Když si vzpomenu na mě před dvěma roky. Byla jsem troska. Troska utápěná v nejrůznějších myšlenkách z kterých jsem se nemohla dostat. Tolik jsem přemýšlela...jak jsou všichni perfektní, krásní, chytří, úspěšní, zatraceně populární a ty jejich přeslazené falešné úsměvy. Chce se mi zvracet, když si všechny vybavím. Já proti nim taková ubohá nicka. Je to k smíchu, zoufalému bolestivému smíchu. 

A víte co? Když jsem začala být jako oni a zbořila svojí ochranou bariéru. Naplnila jsem se krutostí, které si nikdo nevšiml, zprvu ani já ne. Naoko miloučká, možná i vtipná a populární jak ve třídě, tak u opačného pohlaví...i těch starší. Udělala jsem tolik zasr*ných hnusáren. Ale neměla jsem výčitky, sklíčené stavy...deprese. Stačilo se tvářit tak, jak po vás chtějí a hrát si na někoho, kým nejste. 

To však nevydrží věčně. Nakonec si pár lidí z vašeho okolí všimne, co děláte a začnete pomalu ztrácet lidi, kteří by vás mohli mít rádi i ve vašem já. Jenže to, co ze mě vzniklo udělala společnost...udělali si to oni a já tomu podlehla. Jen abych všem vyhověla a přestala být ta divná.  Nejdřív mě milujete, ale pak vás omrzím a odkopnete.

Zdravím chaotické Glamourky,

dnešní článek bude naprosto z jiného soudku. Doufám, že se nad celým příběhem pousmějete, jelikož já už se nad tím pousmívám pěkně dlouhou dobu a převážně ze zoufalství.

Můj článek nese název Mé sladké bisexuálky #Evžena č.X. (jménem Evženy jsem se inspirovala zde)

A proč jsem svůj článek pojmenovala takto? ....

Už od mého dětství jsem se bavila s velmi zvláštní holčičkou, u které jsem tolerovala všechny změny (a že jich bylo), kterými si během našeho společného dospívání prošla. Nejdříve to byla dlouhovlasá ohebná holčička z tanečků s kterou jsme tvořily nejrůznější Barbie příběhy. Poté se ostříhala na krátko, změnila styl oblékání a půlku hlavy si vyholila...ale pořád to bylo v pohodě a od našeho kamarádství mě to rozhodně neodradilo. Horší spád to začalo mít, když přišli kluci, cigarety, sex a propichování uší. Ale pořád se to dalo....dokud nepřišel osudný chlapík s vhodným pinďourem (ups) na delší dobu a hromadou trávy k tomu. Byly chvíle, kdy jsme se přestaly bavit, ano byly. Ale přeci jen střípky z našeho dětství zůstaly a nakonec jsme se znovu sešly. 

Jedno odpoledne jsem si musela uklízet pokoj a ona stála za tím, že půjde se mnou k nám. Proč ne? Jsme přeci kamarádky a třeba jí vymluvím toho vyhulenýho idiota (hádejte jak vymluvíte vyhulenýho idiota vyhulený idiotce!). 

Celou dobu jsem něco povídala a z Evženy strany bylo naprosté ticho. Což přerušila jedna poúsměvná věta:

Víš, už od malička se mi líbí jedna holka. 

Nedbala jsem vážnosti téhle věty a s humorným tonem jsem jí jen řekla, že jsem to určitě já.

Jo, jseš.

Dobře, už jsem byla vážná a nejistě se na ní otočila z pozice, z které měla krásnej výhled na mé pozadí....nechutný. Myslela to naprosto vážně. Brala bych to, všechno bych to brala. Toleruju homosexuály i bisexuály....dokud vám neřeknou něco, kdy se začnete cítít jako věc, otrok....něčí vlastnictví?

Víš my jsme s panem vyhulencem přemýšleli, že bychom se zeptali pana XXX (#debil) jestli bys s náma nemohla jít do trojky, že mu za to zaplatíme. 

Panebože vážně? Chceš abych šla do trojky? Já jeptiška? Tvoje kamarádka a ještě se nezeptáš mě, ale nějakýho debila, kterej mě má jako vlastnit nebo co? Snažila jsem se být v klidu a její "nabídku" slušně odmítnout....ale to co následovala po jejím odchodu si nepřejte vidět. 

Ztratila jsem dlouholetou kamarádku kvůli sexu a drogám. (už se delší dobu nevídáme, i když ona si myslí, jak je to všechno v pohodě...)

Po tomto incidentu jsem se s ní sice stále kamarádila, protože jsem naše kamarádství nedokázala jen tak ukončit. Tolik let, tolik zážitků...ale nakonec jsem si stejně uvědomila její ztracenost. Nic se nevrátí a to jsem se jí snažila pomoct tolika způsoby....i psycholog byl jako téma.

Doufám, že se článek alespoň trochu líbil....tímto však moje bisexuální zkušenosti nekončí, takže doufám, že budete mít zájem i o pokračování, které bude o dost veselejší ;)

Buďme chaotické, buďme glamour a sláva bisexuálům!

-Eva

Dnes jsem se s kamarádkami (ano, magoři z mého sleepover článku) vydala na trip do Prahy. Bydlíme všechny kousek od našeho krásného hlavního města a nic nezakončí prázdniny lépe než pořádný výlet po známých a překrásných místech Prahy. Ráda bych napsala i o tom, ale pochybuji...nemáme moc fotek. 

Právě na našem výletě jsem našla inspiraci pro tento článek. Vše se točí kolem kouzelného pouličního hudebního umění.

 

Když jsem si projížděla pestrost mých článků, tak mi neuniklo, že nemám žádný článek jako 10 faktů o mně apod. Z tohoto důvodu by nejspíš nebylo špatné napsat pár slov, která by mě mohla více prozářit a vám o mé maličkosti prozradit více :) Nikdy není naškodu poznat někoho nového. Snad se vám tento typ článku bude líbit a do budoucna budete mít zájem o další.

Things make me happy (věci dělající mě šťastnou/veselou). Doufám, že to vám o mně něco prozradí a rozhodně lépe pochopíte následující články, které se na blogu zrodí.

Já jsem si dnes tuto chvilku prodělala...nebo spíš stále prodělávám. Od rána se utápím v zoufalství a slzách. Tak moc se dokážu nenávidět, víc než cokoliv na tomhle světě. Jak zlá dokážu být k ostatním. Jak arogantní a sobecká k lidem, které miluji. Jak líná a bez cíle ještě můžu být a jen slabě existovat, ale nežít? Tuhle otázku si kladu celý den. A kvůli čemu je to tentokrát? Z čeho vznikla deprese a deep myšlenky o smyslu snad všeho? 

Moje známky za prvák? -Ne (Trochu)

Vztahy s přáteli? -Ne (Trochu)

Je v tom snad rodina? -Ne (Trochu)

Postava a způsob, kterým existuji? -Heureka pro mou maličkost!

(Nikdy jsem sem nechtěla dát takhle svoje fotky, ale myslím, že teď už mě to vážně namotivuje a posune dál.)

Tento rok jsem úspěšně ukončila můj první rok na střední škole. Nikdy jsem netušila, co všechno se může stát za jeden jediný, naprosto obyčejný rok, kde proběhla "jen" změna školy. 

V deváté třídě (vlastně po celou dobu základky) jsem byla ustrašená chytrolínka (prý šprtka...nikdy jsem se neučila, měla jsem to z hodin), která se bála přihlásit v hodině, povídat si s klukem nebo odříkat svou prezentaci před celou třídou, kterou jsem znala celých 9 let. Jakmile jsem si stoupla před tabuli rozechvěl se mi hlas a začala jsem se klepat po celém těle, párkrát jsem se psychicky zhroutila a strávila dlouhou rozmluvu o mém sebevědomí s rodiči  a i s učitelkou (složila jsem se u ní v kabinetě a tak to začalo).