Já jsem si dnes tuto chvilku prodělala...nebo spíš stále prodělávám. Od rána se utápím v zoufalství a slzách. Tak moc se dokážu nenávidět, víc než cokoliv na tomhle světě. Jak zlá dokážu být k ostatním. Jak arogantní a sobecká k lidem, které miluji. Jak líná a bez cíle ještě můžu být a jen slabě existovat, ale nežít? Tuhle otázku si kladu celý den. A kvůli čemu je to tentokrát? Z čeho vznikla deprese a deep myšlenky o smyslu snad všeho? 

Moje známky za prvák? -Ne (Trochu)

Vztahy s přáteli? -Ne (Trochu)

Je v tom snad rodina? -Ne (Trochu)

Postava a způsob, kterým existuji? -Heureka pro mou maličkost!

(Nikdy jsem sem nechtěla dát takhle svoje fotky, ale myslím, že teď už mě to vážně namotivuje a posune dál.)

Tento rok jsem úspěšně ukončila můj první rok na střední škole. Nikdy jsem netušila, co všechno se může stát za jeden jediný, naprosto obyčejný rok, kde proběhla "jen" změna školy. 

V deváté třídě (vlastně po celou dobu základky) jsem byla ustrašená chytrolínka (prý šprtka...nikdy jsem se neučila, měla jsem to z hodin), která se bála přihlásit v hodině, povídat si s klukem nebo odříkat svou prezentaci před celou třídou, kterou jsem znala celých 9 let. Jakmile jsem si stoupla před tabuli rozechvěl se mi hlas a začala jsem se klepat po celém těle, párkrát jsem se psychicky zhroutila a strávila dlouhou rozmluvu o mém sebevědomí s rodiči  a i s učitelkou (složila jsem se u ní v kabinetě a tak to začalo).