Je dost příležitostí na to, stát se tím, kým chceme být.
Tento rok jsem úspěšně ukončila můj první rok na střední škole. Nikdy jsem netušila, co všechno se může stát za jeden jediný, naprosto obyčejný rok, kde proběhla "jen" změna školy.
V deváté třídě (vlastně po celou dobu základky) jsem byla ustrašená chytrolínka (prý šprtka...nikdy jsem se neučila, měla jsem to z hodin), která se bála přihlásit v hodině, povídat si s klukem nebo odříkat svou prezentaci před celou třídou, kterou jsem znala celých 9 let. Jakmile jsem si stoupla před tabuli rozechvěl se mi hlas a začala jsem se klepat po celém těle, párkrát jsem se psychicky zhroutila a strávila dlouhou rozmluvu o mém sebevědomí s rodiči a i s učitelkou (složila jsem se u ní v kabinetě a tak to začalo).
Kupodivu jsem se dostala na gymnázium, kam jsem šla se svou "nejlepší" kamarádkou za kterou jsem byla vždycky ocáskem, stínem, tou druhou holkou, která se jmenuje jak? Měla jsem strach, že vše bude jako na základce, tichá šedá rozklepaná myška, která se nikdy neprosadí. První měsíc to tak bylo, nosila jsem své brýle a koukala se jak je D. (tak jí budu říkat) populární v mé nové třídě a stejně tak u vyšších ročníků (maturantů).
Už si nepamatuji, jak přesně se to stalo. Ale asi to začalo tím, že jsem si sundala ty příšerné brýle...začali si mě všímat starší kluci (což jak teď sleduji asi nebyla výhra) a celkově jsem se uvolnila a začala se více bavit s lidmi ve třídě. D. začala být hodně protivná, přestala normálně jíst a to, že spí s 22 letým klukem jí přidalo na sebevědomí (už tak bylo vysoký). Přestali jsme spolu mluvit a po asi 2 měsících si od sebe i odsedli. Nesnášela jsem jí. Vždycky jsem ji měla ráda, ale zároveň tak moc nesnášela! A teď konečně...všimli si toho i ostatní, už jsem nebyla jediná, kdo si myslel, že není dokonalá. (vím, že je to zlomyslné, ale zkuste si trpět tolik let!)
To, že jsem se dostala mezi lidi, kteří se mnou měli něco společného a konečně měli rozum. To, že jsme spolu jako nový kolektiv mohli všichni začít od znova a stát se tím, kým jsme vždycky chtěli, ale staré koleje nám to nedovolovali. To mě strašně posílilo a uvolnilo. Sebevědomí mám stále strašně nízké. Ale to, že se pohybuji mezi přáteli a ne "známými" mě každým okamžikem s nima povzbudí a motivuje, abych se cítila dobře a dál si šla za svými sny.
Je neuvěřitelné, co všechno se změnilo za jeden rok. A to jen díky změně kolektivu. Nikdy jsem to nebrala jako důležitou část, která by snad mohla ovlivnit mé pocity a celkový komfort. Hledala jsem chyby všude možně, jen ne mezi lidmi, kde jsem se pohybovala. Stačil jeden krok od několikaleté záležitosti (-D.) a vše nabralo jiný směr.
Každý z nás by se měl sám sebe zeptat, jestli se pohybuje tam kde chce, mezi lidmi, kterým může věřit. Já to udělala. A moje životní společenská spokojenost nemá slovo které by ji popsalo :)
Trochu psycho článek, ale alespoň víte, jak na tom jsem. A možná (doufám v to) jsem některým vnukla naději, že i vy můžete prodělat změnu a získat společenskou spokojenost a komfort, který ovlivňuje celou vaší osobnost a kroky do dalších životních přležitostích. <33
Buďme chaotičtí, buďme glamour!
-Eva
(Dnes jedu na tábor, tak nevím, jak to bude s články.. :)) Ale budu se snažit něco málo přes mobil ;)
Já to měla podobně.. Celý můj život znám holku, kterou jsem považovala za svou nejlepší kamarádku i přesto, co všechno mi způsobila. Ve škole jsem nikdy neměla kamarády a všichni se mi smáli a pomlouvali mě. Byla to v podstatě taková psychická šikana.. V osmičce a devítce jsem vždy na začátku pololetí (ať už první nebo druhého) asi tak 2-3 měsíce nejedla.
OdpovědětVymazatByla jsem tak ráda, že odcházím ze základky jako nikdo! Teď půjdu do třeťáku a pořád mám strach, že to začne znovu, nebo že se to děje a já jen o tom nevím.
Vlastně i teď, když jsem si založila blog, při psaní článků si vždycky říkám.. Janet, klid prosím tě, ano? Stejně to nikdo nebude číst, stejně nebudeš tak "známá",.. Říkám si to každý den.. že nikdy nebudu oblíbená.
Každopádně jsem ráda, že se to u tebe spravilo a jsi tak sebevědomá a odvážná :)
http://janetsonrisa.blogspot.cz/
Pri psani clanku si rikam to same.... :) sice se to o dost spravilo...ale za sebevedomou se nepovazuji a odvaznou taky ne :( ;)
VymazatJá jsem na gymplu našla nejlepší kamarádky a super kolektiv. Lepší jsem si přát nemohla a možná proto se všichni spolu každý rok scházíme. Byly to moje nejlepší roky, tak si ty ty svoje teď užívej :)
OdpovědětVymazatCHIC Adriana
Já jsem na gymplu našla nejlepší kamarádky a super kolektiv. Lepší jsem si přát nemohla a možná proto se všichni spolu každý rok scházíme. Byly to moje nejlepší roky, tak si ty ty svoje teď užívej :)
OdpovědětVymazatCHIC Adriana
Užij si tábor!:) Já jsem ráda, že sem teďka z gymplu vypadla:) nemám odtamtud jedinou kamarádku, nikdo mě nikdy nějak nebral.. ale časem sem si zvykla:)
OdpovědětVymazatJinak děkuji a jak jsem na to přišla? Ani nevím, koukala sem na lampičku a nějak mě to trklo :D
Když čtu tvůj článek, jako bych se v něm viděla před 10 lety (bože to už je tak dlouho). Na základce jsem bývala téměř neviditelná, introvert, vůbec jsem si nevěřila. Někdy jsem se bála chodit do školy, protože ty "silnější osobnosti" ze třídy si na tyhle šedé myšky rády zasednou a baví je je trápit. Odešla jsem na gympl teda už v šesté třídě, ale ta změna byla ohromná. Začala jsem si věřit, našla jsem si jiné kamarádky, se kterými jsme si byly naprosto rovné. A pak už bylo vše jen a jen lepší. :) No a teď jsem na vysoké, musím přednášet před plným sálem studentů a naučila jsem se to zvládnout. :D Zbytky mojí introverze se teda občas taky projeví, ale jsem za ně ráda, vždyť to není nic špatného.. :)
OdpovědětVymazatChci tím říct, že všechno se ještě bude měnit, a to k lepšímu. Důležité je, jak píšeš, aby ses cítila dobře s lidmi, které máš okolo. A vím že to není věc, která by šla snadno ovládat, ale není důvod, abys měla nízké sebevědomí. Jsi krásná, chytrá holka a moc šikovná bloggerka.
KattyLife
je to tak, kolektiv mění lidi.. buď ráda, je to skvělá změna!! :-) .. a to jenom za rok ;-)
OdpovědětVymazatAni bych do tebe neřekla, že si byla tichá myška... :) Myslím, že je super, že si se takhle za rok změnila. Dá se říct, že já jsem také považována za šprtku (neučim se, také to mám z hodin...), ale šedá myš jsem asi nikdy úplně nebyla... možná, že jsem pořád taková ta ve stinu svých kamarádek...
OdpovědětVymazatkaždopádně s tím sebevědomím a stydlivostí (?) je to těžší, já takový problém nikdy neměla, smaozřejmě se cejtím nervozní, ale že bych se klepala a tak to ne.. :)
Každopádně doufám, že teď už mám zvedlé sebevědomí, a že si celkově v pohodě a šťastná! :)
Myslím, že to je to nejdůležitěšjí!
Jinak, je fakt škoda, že si skončila... už předtím jsem si myslela, že si skvělá blogerka, ale teď jsem nějak dostala chuť číst tvé staré články (které jsem já nečetla) a zjištuju, že si fakt skvělá holka a blogerka! :) Neměla by si s blogováním končit... doufám tedy, že se sem jednou vrátíš nebo mi dáš třeba nějaký signální znamení z nového blogu, že to si ty... byla bych moc ráda! :)
DENYII